Jak se liší tvorba příběhů pro hry a filmy – a proč na tom záleží
Jedna disciplína, dva světy
Na první pohled se může zdát, že psát scénář pro film a pro hru je víceméně totéž – jde přece o vyprávění příběhu. Jenže ve skutečnosti jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Filmový scénář je pevně daný a lineární. Herní scénář musí být flexibilní, interaktivní a počítat s tím, že divák je zároveň i hráč, který do děje aktivně zasahuje. A právě v tom spočívá kouzlo (i výzva) herního storytellingu.
Lineární vs. nelineární struktura
Filmový scénář má jasně daný začátek, prostředek a konec. Sledujeme postavy, které nemůžeme ovlivnit. Vše se odvíjí podle vůle scenáristy a režiséra. Naopak v herním scénáři hráč často rozhoduje, jak se bude příběh vyvíjet – někdy má vliv na jednotlivé volby, jindy na celý konec.
Například:
-
Ve filmu Pán prstenů Frodo vždy dojde k Hoře osudu.
-
V herní adaptaci by hráč mohl Frodem selhat – nebo si vybrat jinou cestu.
Scenárista ve hrách tedy často píše vícero variant příběhu a větví je podle herních rozhodnutí. To zvyšuje nároky na konzistenci, logiku a návaznost děje.
Hráč jako postava příběhu
Ve filmu divák sleduje příběh zvenku. Ve hře je hráč součástí světa. Vžívá se do hlavní postavy, ať už jde o rytíře, detektiva nebo třeba mimozemšťana. Proto je klíčové, aby měl pocit kontroly a významu svých rozhodnutí. Herní scénárista musí přemýšlet nejen o tom, co postava řekne, ale i o tom, co může hráč udělat.
Například:
-
Ve filmu hlavní hrdina někoho zradí.
-
Ve hře má hráč možnost – zradit, pomoci, mlčet. A scénář na to musí reagovat.
Dialogy – interaktivní, ne předem dané
Filmové dialogy jsou pevně napsané a často slouží jako nosič emocí, informací a tempa příběhu. Herní dialogy bývají rozděleny do možností – hráč si vybírá, co postava řekne. To znamená, že každá věta musí fungovat samostatně i ve spojení s jinými možnostmi.
Navíc některé hry pracují s tzv. dynamickým dialogem – co postava řekne, závisí na tom, co se stalo dřív ve hře. Scénář tedy není jen o textu, ale i o logice a návaznosti.
Skriptování vs. hraní ve smyčce
Filmy se odehrávají v reálném čase – minutu za minutou. Ve hrách se ale často opakují situace: souboje, průzkum, rozhovory. Scénář musí být modulární, často rozdělený na „soubory“ chování, událostí a reakcí, které se spouštějí podle akce hráče.
Například:
-
Pokud hráč vstoupí do určité oblasti, postava automaticky řekne frázi.
-
Pokud hráč napadne společníka, hra musí reagovat i scénářem.
Technické limity a spolupráce s vývojem
Filmový scénář končí u režiséra. Herní scénář je živý dokument, který se neustále mění během vývoje. Scenárista spolupracuje s designéry, programátory i výtvarníky – musí přizpůsobit text možnostem hry (např. kolik animací je možné vytvořit, co zvládne engine, co zvládne AI).
To znamená, že psaní herního scénáře není jen umělecká činnost, ale i technický a logický úkol. A scenárista musí chápat nástroje, které vývojáři používají.
Vyprávění s hráčem, ne pro něj
Filmový scénář je umělecký záznam příběhu, který sledujeme jako diváci. Herní scénář je scéna připravená pro hráče, který v ní hraje hlavní roli. Musí být otevřený, flexibilní a živý. Vyžaduje dovednosti nejen spisovatelské, ale i logické, herní a psychologické.
Rozdíl mezi nimi není jen ve formátu – ale v přístupu. Film říká: „Tady je příběh, sleduj ho.“
Hra říká: „Tady je svět. Co v něm uděláš?“
